Jmenuji se Jimmy a jsem už velký pes – prý zlatý retrívr – to pro mě ale není tak důležitý, hlavně že najdu vždycky něco dobrého v misce.
Ale povím vám to všechno od začátku.
Narodil jsem se v Jesenici, mamince Bettynce, která bydlí u svých páníčků, kteří jsou strašně moc hodní. Bydleli také v Jesenici, ale přestěhovali se do jednoho domku v Louňovicích s parádně velkou zahradou. Narodil jsem se 5. dubna 2011, v pořadí čtvrtý ze svých sedmi sourozenců. Je nás pět kluků a dvě holky: Alfík, Akim, Ágneska, Ashley, Axík, Aisha a Angel Pheebo.
Ten Ashley to jsem vlastně já, můj nový páníček mi vymyslel jiné jméno a to Jimmy.
Když jsem byl ještě u maminky, to byla děsná legrace. Dali jsme jí pěkně do kožichu, to není žádná legrací uhlídat sedm štěňátek. Ale s pomocí Jardy a Věrky (to jsou Bettynky páníčkové) to s námi zvládali dobře. Ale my jsme se taky snažili, dobře jsme papali, abychom rychle rostli, rychle jsme se učili co musí každý správný pes umět. I když jsme občas taky provedli nějakou rošťárnu. A tak nám ten čas rychle ubíhal a když nám bylo 8 týdnů, nastal pro nás velký den. To si pamatuji naprosto přesně, bylo to 21.5.2011, to si pro nás přišli naši noví páníčkové. A pro mě to bylo úplně něco nového, co jsem ještě neznal. Když si páníčkové spolu vyřídili všechno potřebné, vzal mě můj nový páníček Martin do náruče a už jsme vyrazili k mému novému domovu. Měl jsem trošku strach, tak daleko jsem od maminky ještě nebyl.
V mém novém domově na mě už čekali, a taky můj nový skorobrácha Barry. Byl jsem z toho všeho nového příšerně vyděšený, ale nalákali mě na plnou mističku dobrých granulek, a to já strašně rád. Ukázali mi, kde budu spinkat, máme s Barýkem každý svojí boudičku, ta se mi hned líbila. A tak jsem se začal seznamovat se svým novým domovem, Barry mě provedl po celé zahradě, tam se krásně běhá. Všechno jsem musel prozkoumat, nic mi přece nesmí ujít. Prý jsem příšerně zvědavý, a kde se co šustne, hned musím být u toho.
No a když jsem trochu povyrostl, naložil nás Martin do auta a prý že jedeme na cvičák. Nevěděl jsem co to je a tak jsem byl děsně zvědavý. Teď už to vím, tak vám to vysvětlím. Tam chodí plno páníčků se svými pejsky. No a my se tam učíme poslouchat své páníčky – je to vlastně taková psí škola. No – někdy je tam otrava, to je pořád sedni, lehni, ke mně, k noze, zůstaň – no kdo se v tom má vyznat. Ale taky je tam legrace, skáčeme přes překážky, prolézáme trubkou, lezeme po žebříku. A když máme po vyučování přestávku, to je teprve zábava. Pak si hrajeme na honěnou, pereme se (ale jen jako, z legrace). Ale to je jen začátek toho našeho učení. My máme důležitější úkol, my budeme záchranáři a budeme hledat lidi, kteří se ztratili. No, to se ale prý musím ještě hodně naučit.
V dubnu v roce 2012 jsme s Barýkem slavili narozeniny. Mně byl jeden rok a Barýkovi 10 let. Dostali jsme dohromady moc dobrý dort. To byla oslava. Taky jsme oba dostali dáreček.
Na podzim nám Barýk onemocněl, dělaly se mu takový ošklivý boláky a boule všude po těle. Ty se mu pořád zvětšovaly. Z některých mu tekla i krev. Byl u pana doktora, museli ho i operovat. Barýk byl moc smutný a já taky. Pak se ale z jedné návštěvy u pana doktora nevrátil. Všude jsem ho hledal, stále jsem čekal, kdy se vrátí, abychom si spolu mohli hrát. Páníček mi však vysvětlil, že byl moc nemocný a že to tak v tom našem psím životě je. Přesto na něj stále vzpomínám, měl jsem ho rád.
Každé léto jezdím na výcvikové tábory a také se scházím s kamarády na cvičáku, kde hrajeme bezva hry, skáčeme přes překážky a hlavně se učíme vyhledávat ztracené lidi. Až budu velký, a budu se dobře učit, budu je zachraňovat.
